Historie / současnost

Historie obce

V roce 1998 oslavily Brankovice 650 let od svého vzniku.

Brankovice se poprvé připomínají v roce 1348. Tehdy Anna z Brankovic, vdova po Vilémovi, koupila pro svého syna Bohunka část obce. V následujících sto letech se v Brankovicích vystřídalo mnoho pánů – Bernard z Brankovic, Linhart z Brankovic, který v roce 1373 prodal díl obce spolu s patronátem kostela Petru Hechtovi z Rosic. Tuto část držel později Znata Hecht (v letech 1397–1405) a v roce 1448 Václav Hecht z Rosic. Ten téhož roku pohnal před soud Ondřeje z Bučovic, protože mu již rok věznil poddané z Brankovic a nemínil je propustit.

V roce 1481 prodal Půta z Lichtenburka zboží střílecké společnosti včetně Brankovic Janovi staršímu, Jindřichovi a Alšovi z Ojnic. Tas z Ojnic daroval v roce 1511 Brankovicím les Chroustová a připojil obec k panství bučovickému. Od své vrchnosti obdržela obec v roce 1572 rybník za roční poplatek.

Před třicetiletou válkou (1618–1648) stálo v Brankovicích 61 domů. Válečné operace zanechaly stopy i na civilním obyvatelstvu: po válce bylo obyvatelných pouze 30 budov, osm nově přistěhovaných rodin si postavilo nové domy. Ještě v roce 1673 však bylo v Brankovicích 33 neobydlených domů.

Kromě toho v roce 1690 zcela vyhořel katolický kostel i s farou. Nový kostel sv. Mikuláše byl postaven až v roce 1714. Většinu nákladů uhradil ze svého farář Valentin Sobota. Ten také založil a po celou dobu svého působení v Brankovicích podporoval špitál pro osm místních chudých.

Snad nejtěžším obdobím v dějinách Brankovic však byla třicátá léta 19. století. V letech 1831, 1832 a zejména 1836 postihla obec epidemie cholery. Podle tradice, kterou zaznamenal Čeněk Kramoliš v knize Vlastivěda moravská – Bučovský okres, umíralo v roce 1836 po první dva dny měsíce denně deset až patnáct lidí. I kdyby toto číslo bylo poněkud přehnané, přece svědčí o rozsahu katastrofy, zejména když si uvědomíme, že v roce 1834 žilo v Brankovicích 809 obyvatel.

A sotva byly rány alespoň částečně zaceleny, pruští vojáci zavlekli na Moravu novou epidemii cholery, která si vybrala další krutou daň. A aby všech neštěstí nebylo málo, 2. července 1880 zabil blesk ženu a zapálil osm domů. Je zajímavé, jak rychle se lidé vzpamatovali z těchto pohrom. V roce 1890 žilo v Brankovicích 930 obyvatel, v roce 1930 pak již 1 173 obyvatel.

Městečko mělo převážně zemědělský charakter. Za první republiky zde bylo patnáct obchodů a své služby nabízelo 37 řemeslníků. V roce 1948 počet řemeslníků klesl na 26, jeden ze dvou mlýnů zanikl (později byl přeměněn na míchárnu krmiv) a svou činnost ukončila také místní pila (existovala od roku 1936). V roce 1960 bylo v Brankovicích otevřeno již jen osm prodejen.

O brankovské obci napsal také Čeněk Kramoliš, řídící učitel v Kloboučkách, v knize Vlastivěda moravská – Bučovský okres z roku 1900, kterou vydal Musejní spolek v Brně. Takto píše o brankovské obci Čeněk Kramoliš v roce 1900:

Brankovice – městečko 11 km východně od Bučovic leží 260 m nad mořem v úzkém údolí na pravém břehu Litavy, která tu přijímá potok od Litenčic, u silnice z Bučovic do Střílek vedoucí. Jest katastrální i politická obec s rozlohou 1 242 km². Dříve měly Brankovice 10 12/64 lánů, z nichž po třicetileté válce bylo 390 měr I. třídy a 77 měr II. třídy. Roku 1790 patřilo k obvodu obce 850 jiter rolí a 150 jiter luk.

Náves tvoří širokou ulici, v níž se po stranách táhne řada ovocných stromů. Osadou byla roku 1898 vedena okresní silnice do Nemochovic. Grunty stojí po obou stranách návsi a jsou vedle sebe v přímé čáře, chalupníci jsou většinou za potokem v ulici Chaloupky.

Brankovice měly před třicetiletou válkou 61 domů, po válce zůstalo 30 domů obydlených a v osmi se obyvatelé usídlili nanovo. Do roku 1673 bylo ještě 33 budov pustých, a sice 30 starých pustých a 3 nové pusté. Roku 1790 bylo zde 110 domů, 137 rodin a 700 obyvatel. V roce 1890 bylo 180 domů, z nichž jeden neobydlený, 217 rodin a 930 obyvatel, všichni mimo sedmi Židů náboženství katolického a národnosti české.

Osada se připomíná roku 1348. Toho roku koupila Anna z Brankovic pro svého syna Bohunka králi náležející část osady. V následujících sto letech se zde vystřídali četní páni, až roku 1481 Půta z Lichtenburka prodal panství střílecké a k němu náležející dědinu Brankovice s patronátem Janovi staršímu z Ojnic, jehož strýcové Jiří a Alex z Ojnic, sídlem v Nevojicích, statek spojili s Bohuslavicemi. Roku 1494 je jmenován Jiří z Ojnic jako majitel Bohuslavic i s připojenými Brankovicemi. Roku 1511 Tas z Ojnic spojil s Bohuslavicemi i Bučovice. Od toho roku jsou Brankovice spojeny s panstvím bučovským.

Tas z Ojnic daroval roku 1511 obci les Chroustová za poplatek při každých Vánocích pět kop grošů peněz dobrých, ty časy berných, a při každém sv. Duchu půl kopy peněz a o sv. Martině dvě husy. Jak dlouho byl tento poplatek odváděn, nikdo neví. Ku poctě tohoto dobrodince byla nazvána část obce „Tasov“. Tas z Ojnic přistoupil k bratrskému vyznání. Roku 1552 Václav Černohorský z Boskovic dovolil Českým bratřím vystavět si v obci modlitebnu. Roku 1572 obdržela obec od vrchnosti rybník za roční náhradu, ale Jan Šembera daroval obci tento poplatek.

Jan Šembera Černohorský z Boskovic, mimo jiné zakladatel bučovického zámku, se stal majitelem panství roku 1560. Šemberovy dcery Anna a Kateřina, provdané za bratry Karla a Maxmiliána z Lichtenštejna, zdědily panství po Šemberově smrti v roce 1597. Od tohoto roku byli Lichtenštejnové pány Bučovic, tedy i Brankovic.

Kníže byl majitelem dvou vrchů – Hanačova a Cvekova, které byly donedávna porostlé lesem, nyní jsou proměněny v pole. Řemeslníků zde bylo 16, průmyslových dělníků 13. Roku 1694 byl zdejší mlýn od dědiců Procházkových vrchností koupen za 250 zlatých a roku 1695 opět dán do nájmu. Druhý mlýn byl na stříleckém potoce.

Obec měla svého majetku 335 měr rolí, 27 měr luk, 135 měr pastvin a 490 měr lesa. Náležel jí hostinec, kovárna, pastouška a špitál. Přibližná cena všeho činila 23 tisíc zlatých. Na jižní straně osady je Hrádek, široká nasypaná homole z neznámé doby. Na trati v Žarouškách stávala před třicetiletou válkou osada Žarůšky, s níž zpustlo 210 měr polí.

Velké společenské změny nastaly po roce 1848. Byla zrušena robota a vrchnostenská správa šlechty na jejich panstvích. Rychtáře nahradil starosta. Rovněž Lichtenštejnům na bučovickém panství zůstalo jen pozemkové vlastnictví. Od roku 1869 byl dvůr v Nových Zámcích, kam patřily i Brankovice, pronajímán různým nájemcům, naposledy Redlichovu cukrovaru ve Slavkově v letech 1912–1924. Poté byly během pozemkové reformy po první světové válce pozemky lichtenštejnského velkostatku (61 hektarů orné půdy) rozparcelovány mezi zájemce, kteří je vlastnili až do kolektivizace.

Pokud jde o státní správu, Brankovice spadaly pod okresní hejtmanství ve Vyškově a pod soudní okres Bučovice. Tento stav v podstatě trval až do vzniku krajů v roce 1949.

V letech 1949–1959 byly Brankovice součástí bučovického okresu, který byl v roce 1960 připojen k vyškovskému.

Současnost

Městys Brankovice se rozkládá podél obou stran říčky Litavy, 11 km od Bučovic, v nadmořské výšce 260 metrů.

Nejvyšším rozhodnutím J. V. ze dne 2. února 1899 byly Brankovice povýšeny na městys a toto označení bylo obci uděleno zpět Parlamentem České republiky s účinností od 10. října 2006.

V červnu 1998 udělil předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky obci znak a prapor. Autorem návrhů obecních symbolů je heraldik Miroslav Pavlů. Městys je spravován zastupitelstvem městyse (15 členů). Dalšími orgány jsou rada městyse, starosta, úřad městyse a zvláštní orgány městyse. Městys je zřizovatelem školy, která má od roku 1993 právní subjektivitu. Počátky školství v Brankovicích jsou popsány ve školní kronice již z roku 1889.

V prosinci 1991 vrátily obci Jihomoravské státní lesy v Bučovicích lesy Žaroušky a Chroustová v celkové výměře 185 ha. Od roku 1993 má městys veřejný vodovod a od roku 1994 je plynofikován.

V městysi působí také knihovna s veřejným internetem, umístěná v budově úřadu.

Pravěkou minulost Brankovic dosvědčují archeologické nálezy, které byly v nedávné minulosti učiněny v katastru městyse. První zmínka pochází již z dubna 1936. Nově bylo zjištěno osídlení i z pozdní doby kamenné a doby bronzové, dosud na tomto místě neznámé.

Název Brankovice vznikl z osobního jména Branek. Mezi významné majitele obce patřili Anka, Vilém a Bohuněk z Brankovic, kteří byli v roce 1348 zaznamenáni v zemských deskách v souvislosti se změnami šlechtického pozemkového vlastnictví v Brankovicích. Jedná se o první písemnou zmínku o vsi. K dalším významným osobnostem patří Tas z Ojnic, který daroval Brankovicím lesy Chroustová a Vysoká (zda se tak stalo roku 1512, jak je uvedeno v opise darovací listiny z roku 1178, nelze bezpečně prokázat). Spojil tak Brankovice s panstvím bučovickým.

Přibližně v této době vznikla nová část obce Tasov, nazvaná podle svého šlechtického zakladatele. Tasova dcera Anna byla provdána za Václava z Boskovic a v roce 1533 se stala paní bučovického panství. Velké společenské změny nastaly po roce 1848. Na jejich panstvích byla zrušena robota a vrchnostenská správa šlechty. Rychtáře nahradil starosta. V letech 1949–1959 byly Brankovice součástí bučovického okresu, který byl v roce 1960 připojen k vyškovskému.

Na památku příhody zaznamenané v kronice, která se stala na podzim roku 1805, kdy se schylovalo k bitvě mezi Napoleonem a spojeneckými vojsky rakouského císaře Františka I. a ruského cara Alexandra, se občanům Brankovic říkalo v okolí Bučovic „brankovští Rusové“.

Z tohoto roku pochází pověst o knížeti Děvuchovském, ruském důstojníkovi, který přijel s dvaceti muži do Brankovic. Mezi zvědavci se mu zalíbila Růženka, mladá dcera sedláka Hladkého. Kníže povečeřel v hostinci a nocleh měl připraven u sedláka Hladkého. Požadoval, aby mu Růženka byla po vůli, jinak chtěl zapálit chalupu. Mezi knížetem a hospodářem došlo k potyčce, při které byl kníže zastřelen. Strhla se bitka mezi vojáky a sedláky. Když vojáci viděli přesilu sedláků, zapálili sedlákovu chalupu a dali se na útěk k Bučovicím. Ze strachu před pomstou Rusů utekli všichni obyvatelé do lesů. Poražení Rusové po bitvě u Slavkova však na Brankovice zapomněli.

Z doby okupace patří mezi významné osobnosti obce Ladislav Kadlec a Josef Jedlička, kteří odešli za hranice a po dlouhých útrapách byli zařazeni do československé bombardovací perutě RAF. Ladislav Kadlec padl nad kanálem La Manche. Josef Jedlička se vrátil šťastně do vlasti a u příležitosti osmdesátých narozenin mu bylo v roce 1999 uděleno čestné občanství obce Brankovice (+2002).

Dnem 1. ledna 1950 převzaly Brankovice matriční agendu od farních úřadů MNV. Do brankovského matričního obvodu patří obce Malínky, Kožušice, Dobročkovice, Nemochovice a Chvalkovice u Bučovic.

Mezi dominantní stavby patří kostel svatého Mikuláše (v nynější podobě byl postaven v roce 1714), dále základní škola a mateřská škola s tělocvičnou a krytým plaveckým bazénem. Základní kámen byl položen 8. června 1947 podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse. V současné době školu navštěvují žáci z dvanácti spádových obcí.

Na okraji městyse byla zbudována vodní nádrž Hlavatka, v roce 2006 byl otevřen sportovní areál a v roce 2008 byla znovu obnovena studánka „Svatá“.

Dobrovolné spolky:

• Sbor dobrovolných hasičů Brankovice (v roce 2015 slavil 120. výročí založení a patří k nejstarším společenským organizacím)
• Myslivecké sdružení Litava (vzniklo v roce 1980)
• Sokol Brankovice (založen roku 1909)
• Občanské sdružení Branek

Obecní hody – od roku 2001 se každou třetí sobotu v měsíci srpnu konají obecní hody. Tehdejší starosta obce Josef Hlaváč inicioval vedle tradice hodů rovněž vznik brankovického kroje a dechové písničky.

Na návrhu kroje začala počátkem roku 2001 pracovat PhDr. Ludmila Tarcalová, pracovnice Slováckého muzea v Uherském Hradišti, a to za odborné konzultace Katedry etnografie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a ve spolupráci s obcí.

V průběhu práce bylo zjištěno, že se v Brankovicích krojované oblečení historicky nepoužívalo. Proto byl vytvořen návrh nového kroje. Při tvorbě návrhu bylo přihlédnuto k tomu, že kroj má odrážet charakter území – chudšího kraje. Proto byla zvolena varianta prostého oblečení bez výraznějšího zdobení, avšak barevně pestrého a výrazného liniového provedení.

Vytvořením textu k dechové písničce byl pověřen Vladimír Salčák. Za hudebního doprovodu Zdeňka Gurského vznikla „Polka z Brankovic“ (úvodní sloka skladby: „Teče voda, teče ze Chřibů, potůček zkalený…“).

Tradice hodů se ujala a dnes chodí v hodovém průvodu až 80 krojovaných účastníků. Díky hodové chase, společenským organizacím i vedení úřadu městyse, kteří se podílejí na přípravách i dobrém průběhu hodů, se hody v Brankovicích těší velkému zájmu domácích i přespolních návštěvníků.